DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Australský ovčák a sheltie - psí smečka z Peček

Poslušnost s Armisem

Začali jsme chodit na hodiny poslušnosti ve 3 měsících (po ukončení očkovacího cyklu). V té době je potřeba začít pejska seznamovat s cizími psy, aby neměl problémy s komunikací, nevyhledával konflikty nebo se naopak jiných psů nebál. Zároveň
je v tomto věku štěně zcela schopné se naučit zvládat základní povely a to je to nejdůležitější, co kromě lásky do lidského světa potřebuje..

Musím říct že při seznamovací hodině to tak nevypadalo, můj ausík vyváděl jak šílený a snažil se očuchat, poskákat, počurat
a olízat všechno, co měl na dosah. Ostatní pejsci mi přišli rozumní a rozvážní, jejich páníčci poslouchali, co jim o kurzu
cvičitelé říkají a já se dokázala soustředit jen na našeho chlupatého cvoka. V té době jsem tak trochu netušila, že Armísek
je prostě jen australáček se vším všudy a jeho chování je skoro standart J  Po absolvování 10-ti základní lekcí se Armísek trochu zklidnil (na australáčka), já se přestala bát, „že to nedáme“ a začala jsem si výcvik i užívat. V poslušnosti pokračujeme dál (a ještě dlouho budeme), protože dnes už vím, že se z ní dělají zkoušky a na každou úroveň
se učí něco jiného, zvyšuje se obtížnost a kladou se větší a větší nároky na komunikaci mezi psem a páníčkem.

Tak trochu podezřívám mamku, že se děje všechno kvůli ní a neee pro to, abych byl ten NEJpejsek . Mohla mi dopředu říct,
že na poslušnosti nebude až taková sranda, jak slibovala nebo že budu muset na cvičák většinou dojít pěšky. Ale není to tak
špatné, mám tam i kamarády a mlsáníčko za odměny je také fajn. Nejdřív jsme se byli jen podívat, to ještě šlo. Všichni mne
hladili a říkali, jaký jsem hezký pejsek – to mám rád. Pak jsme začali chodit trénovat, no a vlastně chodíme dál a dál, i když základní povely už zvládám na jedničku. Umím sedni a lehni  a vstááááň a otočky v chůzi a na místě a chodit u nohy na vodítku
i bez a za všechno dostávám mlsůtky. Když zlobím a neposlouchám – to dá rozum, že občas jooo, tak mne trochu vycuká za vodítko, abych jako dával pozor, ale jen malounko. Mamka říká, že jsem čmuchal obecný, protože rád běhám s nosem u země
a ne nahoru a při tom koukat na ni, jak se ode mne očekává.Teda, taky dost zlobím při odložení, protože je to FAKT nuda,
a tak se snažím nějak zabavit a koukat kolem a čenichat všechno to zajímavé, co je v trávě. Už umím skákat sem a tam přes překážku a běhat nahoru a dolů přes áčko. A pořád si musím pamatovat všechny povely, abych dělal to, co ostatní pejsci.
Musím vám ale prozradit, že to někdy zvorá i mamka, třeba všichni jako zatočí vpravo a ona vlevo a tááák. Taky jsem vám
málem zapomněl říct, že děláme i přivolání. To jdu jako s mamkou na vodítku, pak mě pustí a řekne volno a já si jako můžu
běhat a čuchat a když uslyším ARMI KE MNĚ!, tak honem běžím a sednu si před ni a dostanu velikou pochvalu a něco dobrého. Trochu mamku podezřívám, že se bojí, že už nepřijdu, ale to já zas jooo, protože kdo by se o mne staral a chodil se mnou
na procházky, kdybych utekl, že jo?

Zkouška ZOP a jak jsme ji „nedali“

Nejdřív jsem usoudila, že dělat zkoušku z poslušnosti nebude dobrý nápad, Armis má občas výkyvy a snaží se dělat všechno opačně, prostě trochu puberťák. Dodnes nedokážu říct, jestli jen zkouší moji důslednost nebo na něho mají vliv jiné věci mezi nebem a zemí, zkrátka má někdy „DEN“. Ale ukolébalo mne posledních pár hodin na „place“, kdy byl vzorňák a pracoval víc
než skvěle. Přihlásila jsem nás tedy na základní zkoušku z poslušnosti ZOP a …přestala spát. V koutku duše jsem se pořád uklidňovala, že to musí dobře dopadnout, ale nervy začala pracovat a s ubývajícím časem do zkoušky se mi vytrácel humor.
Armi, jako by to věděl, dělal psí kusy i tam, kde to před tím šlo jako po másle.
Pečlivé přečtení pravidel zkoušky, které jsem si psi našla na netu mne vyděsilo tak, že jsem měla pocit, že jsou snad v jiném jazyce a JASNĚ pro nějaké jiné pejsky.

Poslední noc jsem vůbec neusnula, bolelo mne břicho jako před maturitou a klepala jsem se, jak už dlouho ne. Odjezd do
Ratenic proběhl OK, nic jsme podle propozic doma nezapomněli, ale já se cítila pod psa a Armi se tvářil, jako když jedem na veterinu.
Prostě to VĚDĚL – že se něco děje a že mamka není OK. Sešlo se nás docela hojně, nástup na zkoušku a hlášení jsme nějak zvládli, ale to ostatní bylo k ničemu. Armísek čmuchal neustále kolem, byl nesoustředěný, mně bylo tak zle, že si toho všimli
i ostatní včetně rozhodčí a vlastní zkouška z poslušnosti byla spíš boj a o tom, jak tahat psa za sebou a neupadnout přes vodítko. Nesmím Armískovi úplně křivdit, býval by zkoušku udělal i přes ztráty bodů, ale přiznávám, že mi ruply nervy, když se při odložení plazil kolem své osy, čenichal a čmuchal a vůbec dělal všechno možné. Nevydržela jsem to, zaječela na něho a připravila nás tak o poslední bodíky, které pak chyběly při konečném součtu. Nějak jsme dokončili a vyslechli si očekávaný ortel – NESLOŽILI - mně se chtělo, přiznávám, brečet, ale zkrátka – na jaře znovu přihláška a repete.

 Byly to moje nervy a Armiho špatná náladička, co proměnilo paničku na pochodující trosku s poskakujícím nesoustředěným stvořením, které příliš nepřipomínalo připraveného psa. Ale život jde dál a teď vím, když už je po všem, že nic tak strašného
se vlastně nestalo a jsem tak trochu ráda, že jsme to neudělali vůbec, než s odřenýma ušima., protože to umíme mnohem líp.
Třeba dáme další pokus (nebo další a další), jednou to přece vyjít musí a na cvičák chodíme, protože je nám tam fajn. Složená zkouška je třešinka na dortu, která potěší psí páníčky, ale pro psa samotného, který je šťastný, že je ve smečce, hraje si a je mu fajn, nic neznamená…

 

Komentáře pod psa