Komentáře pod psa
Ano, přiznávám se...
Píšu ráda a kdo tedy ne, protože to, co říkáme, obvykle zaniká v okolním šumu a ruchu nebo se v tichu velikém stane
něčím, co jsme ani nezamýšleli. Moje poslední zkušenost je z pracovní porady, kdy, jako "napotvoru", hlučící spolek unuděných a spolutrpících kolegů ztichl ve vyjimečné chvíli, kdy jsem komentovala svůj plný močový měchýř slovy: "Já se snad počůrám, jestli ta pakárna rychle neskončí" . Samozřejmě mluvil nejvyšší z NEJvyšších a samozřejmě, až do konce, jsem musela před každým ukončením bloku vyslechnout: "Uděláme si krátkou přestávečku, že paní Žáková?" Proto tedy považuji písemný projev jedince spolehlivější, pokud je sdílen jen mezi přáteli a známými nebo se nezjevuje na obloze či na titulní straně deního tisku...
Ano, přiznávám se...
Moje slova nemusí být úplně pravdivá. Píšu je pro potěchu něčího oka a pro radost duše, protože všude kolem nás je věcí smutných a věcí divných dosti, ale, není ŠPROCHU, aby na něm nebylo PRAVDY TROCHU, že jooo?
Ano, přiznávám se...
Teprve jsem ve fázi plánů a pokusů, teď to tu prostě ukončím, uložím a pak to celé nějak dostanu jako odkaz na svůj facebook a pak, pokud se to podaří, začnu rozmýšleti nad obsahem přátelům (a nejen pejskařům) libým.
Ples pejskařů 2014
Včera byl MOOOC fajn den. Tedy den skvělý a jedinečný, den plesání v ratenické hospůdce na plese pejskařů a tedy, po několika letech pauzy, příležitost si zavířit s chotěm v rytmu moderní či umcacaumcaca hudby. Samotné akci předcházelo pečení slaného štrůdlíku (příspěvek do malého občerstvení pro Simíráky, abychom nepomřeli hlady a nepadli pod tíhou alkoholu předčasně) a svérázná pře s mým chotěm, zda jeho společenská obuv je děsná (JE!) nebo je tak stará, že už je zase moderní a to, jak to děsně vypadá, překryje skvělý večer s mými kamarády (PŘEKRYL...). Na tom, abych zapomněla na tento drobný společenský prohřešek, se podepsalo i mé klopýtnutí, způsobené dvojitým chvatem s přetočením vzad od mého drahouška, který si od minulých plesů nezapamatoval, že v záklonu se mi záda prostě neohýbají. Na jeho obhajobu podotýkám, že předchozí ples byl před mnooooha lety a na moji zase, že chátrání těla s tím nesouvisí - tyto kreace byly pro mne tabu i v dobách malin nezralých.
Skvělé bylo i předtančení mažoretky, i když moje představy se dost rozcházely se skutečností. Místo očkávané slečny v červenám dragounském oblečku a v bílých kozajdách nastoupila bytost zcela odlišná, a to tak, že nejspíš ONA i její vystoupení zaplní sny přítomných mužů a chlapců na několik nocí dopředu. Zkrátka, kapela hrála, my tančili, svíjeli se, plesali a požívali nápojů, usmívali se, bavili a řvali, tombola plná úúúúžasných cen tomu všemu dala korunu a kdyby mi včera rámo někdo řekl, že budu součástí vláčku, který se proplétal mezi sálem, hospodou a záchodky a dělal húúúúú a ššššš a že do postele se dostanu v půl třetí dneska, klepala bych si na hlavu. Fakt jsem se bavila a fakt se bavili všichni (možná i můj choť, trochu tak vypadal) a veliká (VELIKÁ) škoda, že takto jedinečný zážitek je věc 100%ně nesdělitelná, protože by bylo fajn, kdyby si to mohli užít všichni, co nedorazili (koho se to týká, vždyť víte, připravte si omluvenky, Irča je bude určo kontrolovat )
Tak tedy pro příště (a pevně doufám, že to "příště"za rok bude), KOUKEJTE VŠICHNI DOJÍT, byla to FAKT PRČA
Tabulková náladička
Je leden, měsíc tabulek... Očekávám je s napětím každý rok. Jsou to vrány, ohlašující příchod excelových bojů, příchod hlášení a počátek úbytku porostu mé hlavy, o který se zhusta rvaním se za vlasy připravuji. Tabulky jsou barevné a přehledné, bohužel, při bližším ohledání vykazující drobné nedostatky – nevejdou se na A4 při tisku, z nějakého záhadného důvodu mizí háčky a čárky nebo se sečítají položky, které se celoročně nesledovaly. Nějak si nevzpomínám, jak to bylo v dobách dávných…bez PC, ale určo FAJN, jen jsem to tenkrát nevěděla 
Kdyby pesani do toho mohli mluvit, sečítaly by se jistě počty hodin s páníčky na procházkách a při sportech, zkrátka hodin strávených s námi a granulky a hračky a kostičky a štěnda a…možná by bylo fajn si takovou tabulku – Hlášeníčko pro sebe v duchu udělat. Možná by se ještě někde našly časové rezervy, víc místa a náručí pro psy, kteří jsou na světě tak nějak sami a nebo by pár lidí z bláznů - pejskařů mohlo pyšně říct: „TOŽ DOBRÝ ROK TO BYL!“ a příjemně se radovat z té krásy a díla dobře odvedeného…
Psáno tlapkou
Koho potkám, toho očuchám. Nejlepší jsou holky, ty moc dobře voní a štěnda, s těma si užiju legraci. Dospělí psi někdy nejsou úplně nadšení, když si chci hrát nebo když chci zkoušet, jestli už nejsem taky velkej – už vím, že dávat někomu hlavu na hřbet a skákání, kdo výš, není dobrý nápad, málem jsem dostal na kožich.
A nesnáším, když u sousedů něco vrčí nebo když je tam moc lidí. Pak nevím, co dřív, jestli štěkat na ty hrozný věci, co sedávají u nás na stromech a piští nebo hlídat a štěkat na ty lidi, co jsou vedle za plotem. A ten pes, co bydlí vedle, nechce si hrát, prý už na to nemá věk. Můžu se ukníkat, jak ho přemlouvám a ….NIC. Jen na mne někdo od nás hvízdne a řekne fuj…no, copak já jsem nějakej FUJ? Prostě to mám hodně složitý…
Na konci léta mě vzali sebou na výlet, to bylo ještě teplo. Jeli jsme autem, to já rád, zvlášť, když mi vlajou uši a pak jsme vystoupili u lesa. Sice říkali, že je tam jezero, ale moc jsem tomu nerozuměl, zkrátka tam bylo moooooře písku a moooooře vody a taky ty hezký malý kuličky, co drží na kožichu, když se v nich vyválím, prostě celkově senzace. Skákal jsem nejdřív po hlavě, pak zadkem napřed, to hezky cákalo a nakonec jsem se vylítal a utřel, přesně, jak se mi líbí. Jen nevím, proč se pak trochu zlobili…že jsem tam chtěl být pořád nebo kvůli těm kuličkám???
A taky pořád dokola to sedni, lehni, zůstaň…to mi nemůžou ten piškotek prostě jenom dát? No nevím, nějak se s mima nemůžu dohodnout. Fakt složitý, SLOŽITÝÝÝ
Pac Váš Armísek 
Letáčky… co bych si bez nich počala
Nejsem si jistá, jestli někdo, kdo nemá krbová kamna, bude sdílet moje nadšení, ale schránka s vykukujícími letáčky, zvláště v zimní době, má svoje kouzlo. Každý den, když se řítím z práce (a někdy ještě i několikrát do večera, podle toho, jak jsou zrovna aktivní mí dvorní dodavatelé), koukám a znaleckým okem hodnotím tu sbírku. V duchu třídím a rukou prohmatávám – lesklý (na nic), jooo, tenhle bude hořet a TENHLE je i na zátop. Přiznávám, že je čtu jen málo, spíš prolétnu očima obrázky (zase nic) a prolistuji, jestli se nezatoulalo oznámení z pošty nebo dopis s výpisem z účtu
a NEBOOO - slevové kuponky jisté profláklé společnosti – chodím tam mlsat zmrzku s karamelem (vždyť víte ).
Tak i dnes – vyberu – listuju – třídím – a najednou na mne vykouklo něco velmi neobvyklého. Neodolatelná akční nabídka žulových pomníků!!! Jednohrob se zákrytem (to zní skoro tajemně, jako z vojenské operace) a tady dvojhrob s trojzákrytem (to už je skoro na rodinnou sešlost) a tvarové pomníky s fazetami (netuším) a …CO??? Taky žulová deska grilovací!!! Už se vidím, jak si hezky pro sebe straším a opékám si k tomu flákotu...
Možná jsem cynická, ale u dodatku „objednávky budeme přijímat před hřbitovy za každého počasí“ už jsem hýkala nadšením a vytáčela číslo na manžela. „Miláčku, přišel letáček a je jen a jen pro tebe – asi tě někdo dobře zná“ zašvitořila jsem – a když jsem mu vysvětlila, co to tam vlastně stojí psáno, ze sluchátka se klidně ozvalo „ a nebo tě někdo zahlídl po ránu“ a pak už jen ticho telefonní sítě. Smysl pro humor mé polovičky je prostě neodolatelně decentní
a milý…ale co, tuhle letáčkovou akci jsem si fakt UŽILA, i když bodovala druhá strana a papír měl nehořlavou úpravu
Rohlíková gramotnost
V dobách dávno minulých, kdy se děti učily říkat za slovem „dej“ také prosím a namísto „chci“ chtěl bych, v dobách počítačů velkých jako skříň, jsem děti učila základům něčeho, čemu se dnes říká finanční gramotnost. Někdy dá práci rozlišit mezi dětským PŘÁNÍM a okamžitým „já to vidím a zrovna teď se mi to líbí“, proto jsem tenkrát věci přepočítávala na rohlíky, aby děti snadněji pochopily, jakou má ta věc hodnotu a snažila se s mimi dohodnout v klidu a míru a bez kopání nožiček. Abyste to dobře chápali, Vy, co je Vám mnohem méně, než mně, rohlík v těch dávných dobách voněl nezaměnitelnou vůní, dal se loupat kolem dokola nebo vybírat od středu a po ukousnutí se ozvalo slabé KŘUP…Měl tedy v dětských očích NĚJAKOU váhu a moje děti měly pochopení pro tak zvláštní přepočet. Dokázaly si představit to autíčko a vedle něj tu obrovskou hromadu rohlíků, úplně jsem viděla, jak na to úporně myslí a pak, světe, div se, často řekly „to je opravdu hodně penízků“ a PŘÁNÍ se stalo přáním a pak vyšumělo…
Na to jsem si vzpomněla, když jsem včera seděla s kamarády pejskaři a probírala s nimi, kolik je kdo ochoten obětovat peněz
za hodinu výcviku psa a co je ještě únosné a co už ne. Představila jsem si nejdřív tu hromadu rohlíků, ale dnešní rohlíky nemají
tu správnou váhu, chuť a vůni. Pak jsem si představila cenu běžného oběda s pitím, cenu kávičky a něčeho sladkého při mlsání s kamarádkou, pak cenu několika piv a ty úúúžasné botičky, co jsem si taky právě koupila. Vedle toho jsem si v duchu položila obrázek svého psa, jak letí na figuranta, další, jak Armi skáče přes překážky a vlají mu uši, pak, jak se blaženě tváří při drbání na břiše a další a další podobné obrázky. A světe, div se, z přání mít ty botičky a oběd s kolegy a kafe s dortíkem se stalo PŘÁNÍ vidět před očima co nejvíc obrázků s mým psem, rozesmátým a rozevlátým a ostatní vyšumělo…
PS: A ty penízky se prostě někde najdou
Prodavači vzdušných zámků
Známe je všichni, přitočí se k vám (to v lepším případě) nebo rovnou zastoupí cestu. „Přispějte, na slepce, na pejsky, na postižené, na osamělé…“ Pod nos strčí košíček s podivnými předměty a čekají. Snažíme se je ignorovat, obcházet nebo přehlížet, ale jsou tu pořád. Stejně, jako ti, co po mně natahují ruce nebo leží v koutě. Každý den je míjím v metru, ty stejné, vlastně několikrát denně a pořád slyším dokola: „Přispějte!“ a ignoruji je a obcházím. Zajímalo by mne, kdo vlastně jsou, většinou mi to nedokážou vysvětlit ani říct, co s penězi bude dál, kdo je platí a kolik dostanou oni (párkrát jsem to i zkoušela). Onehdy mi dokonce skočil do cesty dvoumetrový Harekrišna a hrozně se divil, že jsem v hrůze málem upadla na zem, protože jsem v hlavě měla něco jiného než spásu své duše a očistu těla, ale i on mi nakonec pod nos strkal knížky a něco drmolil. Jsem ve stavu, kdy nedám korunu nikomu s košíčkem ani nikomu bez košíčku, protože už tyto lidi vnímám jen, bohužel, jako obtěžování, dívám se skrze ně a říkám sorry, ne, spěchám…
Dnes ráno mi někdo zase zatarasil cestu. Ani jsem se nepodívala a rovnou řekla NE - byla to kolegyně z práce a smála se mi, že už blbnu. A pak mi došlo, co když to bude FAKT někdo, kdo opravdu potřebuje pomoct, kdo leží, že už nedokáže stát nebo omdlel nebo zemřel. Jak to mám rozlišit? Co když tam prostě upadnu já a kolemjdoucí řeknou „NE“… Možná časem zase hodím očkem, abych viděla kdo na mne mluví a možná zase občas vytáhnu i tu korunu, ale zatím FAKT nevím, jestli to dokážu a raději házím víčka do krabice.
Je totiž mnohem jednodušší schovat se ve své ulitě a snažit se nevidět TO kolem. Je to MNOHEM jednodušší, než si pustit k tělu a do hlavy cizí neštěstí a připustit si, že to můžeme být také jednou i MY
Naučte se s muži mluvit – zpětný překlad
„Podle britské koučky partnerských vztahů Julie-Anne Saphiro existuje jakási „mužština“, jazyk kterým muži mluví
a kterému jsou schopni rozumět. A ženám by prý stačilo osvojit si pár základních pravidel“…tak tuhletu blbinu jsem si zakousla z netu k ranní kávě a nestačila jsem se divit. Abych se rozdělila o ta moudra, poskytuji ochutnávku a zrovínka se pokusím o zpětný překlad (vysvětlení) z „mužštiny“ do „ženštiny“, protože předpokládám, že těch pár jedinců, co sem nakoukne, je převážně ženského pohlaví a mladších než já, tak někomu třeba ušetřím i pár let bádání a tápání.
1)Muži nezvládají více věcí najednou – Nemluvte na muže, když se věnuje nějaké činnosti. Nebude vás vnímat a vy si to budete brát osobně. „Přitom to neznamená, že by se o vás nezajímal, muži ale nezvládají více činností najednou. Počkejte, až skončí a bude schopen vám věnovat pozornost,“ radí Julie-Anne Saphiro.
- překlad (JÁ): Protože dle představ většiny mužů se oni činnosti věnují NEUSTÁLE (pozor, počítá se i sledování TV a čtení novin!!!), raději jim nic neříkejte nebo po nich nechtějte, stejně víte, že to raději přeslechnou, aby se mohli plně věnovat své činnosti. Ušetříte tak hlasivky, nervy a čas.
2)Pravidlo 30 sekund – Když se partnera na něco zeptáte, dejte mu zhruba půl minuty na odpověď. To, že mlčí, neznamená, že vás neposlouchá. Zatímco ženy většinou odpovědi sypou tak, jak jim přicházejí na mysl, včetně emocí a úvah, muži si potřebují nejdříve vyhodnotit informace, kterých se jim dostalo, a pak přijdou s jasnou odpovědí. Během třiceti vteřin, kdy on mlčí, mlčte také. Nechte ho přemýšlet, nesnažte se ho urychlit, nepřidávejte žádná nová fakta, říká J.S..
- překlad (JÁ): To, že mlčí, znamená buď že neposlouchá, nebo že si myslí, že se můžete zeptat i sama sebe a zrovna si odpovědět, protože to určitě dávno víte. Po půl minutě ztráty času s mlčícím mužem se poraďte s kamarádkou. Pokud chcete ušetřit čas, přeskočte fázi jedna.
3)Není to kritika, chce vám pomoct – Tohle zná asi každá žena. Právě jste partnerovi popsala, jak děsný den jste měla, a on vám začal radit, kde jste udělala chybu a jak byste ji měla napravit. A vás to rozčílí, nešlo vám o kritiku, jen jste potřebovala, aby vás vyslechl. „Jenže muži jsou z principu řešitelé problémů. Necítí to jako kritiku, je to jejich způsob, jak se vám snaží pomoci. Vidí, že jste smutná, a chtějí vás zase vidět usměvavou,“ vysvětluje Julie-Anne Saphiro.
- překlad (JÁ): Je to kritika a jak to řekne, tak to i myslí. Tvor, který většinu času nevnímá a najednou se chce zapojit do našeho monologu, je plně soustředěn a svéprávný. To, že vám to řekne bez obalu, znamená, že již mluvíte z jeho hlediska příliš dlouho a on chce mít klid. Pokud budete poté příliš usměvavá, bude se domnívat, že se smějete z nějakého důvodu jemu. Pokud budete smutná, obvykle to vyhodnotí, jako, že jste naštvaná (na něho a neprávem).
4)Nezahlcujte muže detaily – Ženy se v běžném životě zaměřují na detaily, umí si jich všímat a vstřebávat je. Muži ne, ti jdou vždy rovnou k jádru věci. „Takže když partnerovi začnete v detailech líčit svůj den, brzy ztratíte jeho pozornost. Proto se při řeči s ním snažte být stručné a jasné,“ dodává Julie-Anne Saphiro.
- překlad (JÁ): V tomto bodě má J.S. pravdu – ANO, muži detaily obvykle nevnímají, zato rychle poznají, kdy jim je nechcete sdělit vy. Pokud budete neobvykle stručné a jasné, vyhodnotí to jako podezřelou situaci.
5)Mluvte jasně – Poslední věc, na kterou myslete snad i v noci. Muži nejsou jasnovidci! Když něco chcete, řekněte to. Když vás něco trápí, opět mu to sdělte! „Muži jsou geneticky naprogramovaní k tomu, aby činili ženu šťastnou, aby jí poskytovali pocit bezpečí a pohody. Ale aby to dokázali, musí vědět, co přesně jí úsměv na tváři vykouzlí,“ dodává Julie-Anne Saphiro.
- překlad (JÁ): Muži jasnovidci nejsou, ale očekávají to od nás, jejich genetické naprogramování směřuje spíše, jak dávno víme, k lovu (aktivní sport, mužské hry regionálního charakteru,jako přetahování lanem, chytání sýru z kopce, tramping a hraní na vojáčky), k mlčení po lovu u táborového ohně (čtení novin, pasivní sledování sportu a TV) a zachování rodu (zde si doplňte dle vlastní zkušenosti).
Tedy, milé dámy, dospěla jsem k jasnému závěru, že Julie-Anne Saphiro je MUŽ, protože si, my holky, přeci nena… do vlastního hnízda 
Noční pauza – hra ze života o čtyřech jednáních
Aktéři:
Pěnice slavičí (sameček), Armis (AUO), 1.pes, 2.pes, sbor psů (v nedaleké vsi), sbor koček, Já.
Popis scény:
V popředí postel s peřinou, digitální budík s velkým displejem (spící osoba má požehnaně dioptrií), za oknem svítí měsíc. Pěnice slavičí přestává tlouct špačky a začíná tlouct, trylkovat a nadšeně povykovat. Peřina se nadzdvihne, pomalu se vynoří hlava.
1.jednání – 00:45hod
(Já): „Ten ptáček krásně zpívá, dojdu si na WC a zase kráááásně usnu.“
(Já) odcházím na 2min ze scény, vracím se a opět ulehám.
Armis:“Auuuuuhuuuuu!“
1.pes: „Haf“
2.pes:“Hafhaf“
Sbor psů :“ŇafŇafňaf“
2.jednání – 00:55
Armis: „HUHUAÚUUuuuuuu“
1.pes: „Haf“
2.pes:“Hafhaf“
Sbor psů :“ŇafŇafňaf“
(Já):“Aaaarmi, koukej spát a nezlob!“
Pěnice slavičí přidává buď na hlase nebo usedla přímo za okno a snaží se přehlušit psy.
1.Pes:“ Uhuhúúúúúúúú“
2.pes:“Auauauuuuuuuu“
Přidává se sbor koček: „mrrrrrrrrrouuuuu“
3.jednání – 01:00
Armis:“Hafkyhaf“
1.a 2.pes, psí sbor:“AuauaúúúúAuauaúúúhuuuuu“
Sbor koček (zvuk jako když vřeští stádo mimin):“Jeeeeaíííííííííígrrrííííííí“
(Já):“KURVAFIX!!! Že na vás vlítnu!“
4.jednání – 01:00-03:14
Pěnice slavičí, Armis, 1.pes, 2.pes a oba sbory spí.
(Já) Nespím, myslím na práci, vymýšlím strašné smrti pro nebeské ptactvo, 1.a 2. psa a oba sbory. Armisovi dám ještě šanci, přece jen je Můj.
Venku svítá, na okno usedá kos…trylkuje a nadšeně povykuje…
Kuchařské intermezzo
„Ahoj, můžeš mi namočit čočku?“požádala jsem svého chotě-přítele na telefonu. „Jasan, zařídím.“ Deset minut se nic nedělo
a pak zazvonil mobil: „Hele, kde je?“ nadýchla jsem se, odolala říct, že tam, co vždycky a upřesnila pobyt luštěniny:“ Hele, v jedné z těch sklenic, co stojí na lince, na straně vedle trouby.“ Dalších deset minut jsem v klidu tloukla do PC. Pak zazvonil mobil: "Nemohl jsem ji najít, ale už ji mám, byla ji už jen trocha, tak jsem ji namočil všechnu.“ „Paráda, díky.“ Pochválila jsem ho
a pokračovala v práci. Když jsem si dávala s kolegyněmi kávu, svěřila jsem se, jak mužíček zvládl můj kuchařský úkol. „To tu čočku poznal? To je dobrej.“ „Na té straně linky je jen cukr, káva a nudle do polívky a jáhly, tak to dal!“ Po příchodu domů jsem
na plotně uviděla dvoulitrový hrnec. Byl plný. Popošla jsem blíž a nahlédla. Hrnec byl fakt plný…HRACHU. Ten sídlí přesně na opačné straně linky, než jsem chotě instruovala a navíc je zastrčený úplně v rohu za kávovarem. On je fakt dobrej, tipla bych, že ho nikdy nenajde
Příběh skoro vánoční
Ve chvílích naprosté bezbrannosti, kdy žena stojí pod sprchou a smývá ze sebe poctivých 35st vedra a hodinovou cestu vlakem, by měl platit přísný zákaz zvonění u dveří…
…tak jo, vidím z okna svého kolegu a panice tedy příliš nepropadám. Lehce se otřu, hodím na sebe něco „na spod a na vrch“, rozhrábnu vlasy a usoudím, že můžu otevřít. „Tady máš“ podává mi černou igelitku a pak o krok ustoupí, aby se na mne lépe podíval (nenápadně se kryju za dveřmi, protože cítím, že ze mne přece jen stéká voda a tričko, synovo, tedy
ke kolenům, se na mne beznadějně lepí).
„Ty spíš?“ říkám ne a přepadá mne zvláštní pocit, že se mi igelitka v ruce zachvěla.
„Ale vypadáš tak!“ Pro změnu se igelitka mrskla a není to pocit.
„Tak já musím do práce, jedu.“odchází pryč a mne nechává s tou taškou v ruce a otazníkem nad hlavou…otáčí se. „Jo a hned ho majzni.“ Když vidí můj nechápavý pohled, dodává: „Je to kapr.“ Mávne na mne, pak mrkne okem a povídá: „Netahej ho sebou do vany!“ Sedne na motorku a zmizí.
Taška se hýbe a dělá žabáky. Mám stejně beznadějný pocit, jako když mne jednou manžel – vtipálek se slovy: „Chytej, Míco!“ kdysi nechal v kuchyni s naštvanou myší a odešel do práce. Pokládám nerozhodně černý pytlík do dřezu a hledám paličku
na maso, pak kapra znalecky ohmatávám, tipuji, kde je hlava – rozbalovat ho nehodlám, protože bych to pak asi nezvládla
a chystám se k ráně. Do kapra se vlévá síla a odvrací úder – jakýmsi rybím zaříkávadlem dosahuje toho, že část vražedného nástroje odpadá a zasahuje moji oblíbenou sklenku na bílé víno, která stojí, v pohotovosti, na dřezu. Nalévám si rum a s láskou vzpomínám na svého otce, který kaprovi také připíjel, aby splnil mamčina očekávání a zvládl pozici lovce.Tančím bosa uprostřed střepů a kaluže vody válečný tanec a dokonávám dílo. Dokázala jsem to! Cítím se skoro vánočně a uklízím kuchyni.¨
Je červen, ale broukám si koledu… 
Horror na WC
Lze předpokládat, že když se člověk (obzvláště žena) usadí na WC, bude v kabince docela sám. Do minulého týdne jsem to brala jako pravidlo a chovala se podle toho. Tedy, abych přiblížila onu situaci: do místnůstky vejdu, zamknu, rozepnu a spustím některé části oděvu, usednu a protože v práci není obvyklé mít na WC komiksy s kocourem Garfieldem ani s nimi klusat po chodbách ( zapomněla jsem vám napsat, že jsem byla právě v práci), onu chvíli vyplňuji čistěním brýlí (neptejte se, sama netuším proč). Až po tento okamžik vše probíhalo jako jindy a pak přišlo to BRRRRRRRRRVRRRRR, a to hlasité a těsně vedle mne. Koutkem oka jsem spatřila zelenou pohyblivou skvrnu velkou jako dlaň (připomínám mých 6 dioptrií - jiný popis objektu by byla v tu chvíli ryzí spekulace). Jak jsem zvládla ten zbytek úkonů před úprkem z WC, zcela nechápu, ale můžu zvědavého čtenáře uklidnit, že na chodbu mezi frontu u tiskárny jsem vybíhala zcela upravena. Asi jsem nevypadala normálně (tedy dáma v nejlepším věku a ve formálním oděvu, důstojně předstírající, že vůbec nevychází právě z WC), protože ženská část fronty počala vyděšeně kvokat a uklidňovat mne a mužská se vydala na lov. Plížila jsem se za davem, protože ve třetím patře v Praze na Florenci je dost omezený výběr zelených věcí, které s vámi sdílejí místnost a vydávají zvuky. Lovci byli ozbrojeni smetákem, šli v rojnici směrem k dámským záchodkům a předstírali, že se nebojí. Z kabinky se ozývaly hlasité zvuky a jakési tleskání… škvírou nahlédl první odvážlivec…FUJ!!! Obrátil se k nedýchajícímu davu…“Je to SARANČE!…je VELKÝ JAK PRASE!“ Postupně jsme nahlíželi všichni…fakt to bylo saranče, nádherné, obrovské a na WC ve třetím patře. Už jsme se nebáli (no, jen trošku). Ulovili jsme ho do krabičky, otevřeli okno a slavnostně pustili ven. Letělo krásně a čím dál výš a my se koukali na to hmyzí stvoření, které přežilo návštěvu Matičky Stověžaté a stmelilo na chvíli kolektiv. Fotku neudělal nikdo, jaksi jsme zapomněli. Ale věřím, že si to každý z nás bude dlouho pamatovat, protože zázraky přírody se tak často na Florenci nevidí 
Tamaryšková polévka a jiné ňamky
Pokud věci nazýváme pravými jmény, může se nám stát, že minimálně nebudeme v oblibě u svých nadřízených nebo že naši blízcí (obvykle manželé) nebudou sdílet naše nadšení pro omáčky bílé barvy s „tím nasekaným zeleným“ a polévky, převážně barvy červené, pokud v nich neplave kus masa. Přímým sdělením choti, že máme koprovku a dále cokoliv, co obsahuje slovo rajče, u něj vyvolává paniku a sklony k nejapným poznámkám. Protože jsem stejnou reakci vypozorovala
u většiny poloviček mých kamarádek, neodolám a povím vám příběh tamaryškový.
Tak tedy… na naší letošní skvělé dovolené, kde strava byla úžasnou součástí slunečných dnů, hovorů a blaženého lenošení, se můj manžel jednou vydal pro polévku. Přinesl poctivou misku čehosi, co jsem rychle zhodnotila očkem
a nabyla neodbytného pocitu, že je to polévka rajská (tedy FUJjídlo).
„Co to neseš?“ opatrně jsem se optala.
„Tamaryškovou polévku, zkusím, jaká je, nikdy jsem to nejedl.“
„Já trochu ochutnám, jo?“ Opatrně jsem si od něj nabrala a olízla lžičku (jasná rajská).
„Docela dobrá, hmmm…“ povídá choť a snědl misku až do dna. Když si šel pro další jídlo, přišel s rybou a hromadou různých zeleninových salátů. Zpozorněla jsem. TYJOOOO, vidím vykukovat i kousky oloupaných rajčat a okurky na kostičky, celé hustě posypané koprem (FUJFUJjídlo nejvyššího řádu!!!). Manžel zabodl příbor a se spokojeným výrazem snědl všechno. VŠECHNO!!! Mlčela jsem a tiše spřádala plány...
PS. Byla to rajská, ale název byl v ruštině a psaný azbukou
Jak vzniká domácí násilí
Pokud máte rádi žehlení tak málo, jako já, bude vám moje nedělní rozpoložení zcela jasné a pokud by došlo k soudnímu procesu, budete nejspíš na mé straně a s transparenty „PUSŤTE NEVINNOU“ i pod okny soudní budovy…
Včerejší podvečer jsem si sedla k žehleníčku, chtěla bych říct, že voňavého a vypraného prádla, ale nerada lžu, proto připouštím, že se jednalo o skupinku pánských kapesníků (fuj-to-nemůže-mít-papírové), zatoulaných letních kalhot (bez žehlení odneseno do šatny, aby zde přečkaly zbytek zimy a chladného jara) a hromádky triček mého chotě (pracovní/na doma). Tedy všechno věci téměř bez užitku, ubírajících pouze čas a moji dobrou náladu.
Když jsem byla téměř u konce sil duševních, mužíček, se zvedl od televize a rozhodl se zjistit, čím se zabývám.
Chvíli nade mnou postával a pak přišel pokus o konverzaci: “Žehlíš?“ (můj NÁDECH/VÝDECH) „Jooo, snažím se.“ „To je to modrý tričko?“ (můj NÁDECH/VÝDECH) „Jooo, jsou modrá, vidíš, ne? Dvě úplně stejná“ (můj NÁDECH/VÝDECH) „Mám jenom jedno
a nemám ho rád, škrtí mě u krku.“ „V tom případě nemáš rád dvě, jsou úplně stejná!“ (můj NÁDECH/VÝDECH) „Mám JEDNO!“ Beru do rukou obě trička, rozložím je na stoje, aby mohl porovnat barvu, materiál a nepřehlédnutelné logo a tiše vyčkávám. (můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH)
„Jedno musí být tvoje.“ povídá
„NE! Takový tričko FAKT nemám, navíc je pánský a eLkový.“ (můj NÁDECH/VÝDECH)
„Můžu se podívat?“ bere trička ze stolu a začíná je zkoumat. (můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH) (moje srdce začíná fibrilovat)
„Tady není cedulka!“
„Cedulku vidím na obou tričkách, je za krkem, tam kde vždycky na tričku.“(můj NÁDECH/VÝDECH)
„Jooo, koukám, ale na jednom to eL není napsaný, není tam nic.“ (můj NÁDECH/VÝDECH)
"Trička jsou stejná, mají stejné i cedulky, dej je sem, já je hodím na hadry a už to neřeš!!!“
„Aha, už to vidím, fakt asi budou dvě, to je divný, mám jen jedno.“ vede si svou, kroutí hlavou a odchází k televizi.
(můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH) (můj NÁDECH/VÝDECH)
Já se chvíli rozhlížím, uvažuju, pak beru do ruky pohrabáč a plížím se k němu, pomalu a tiše, tmou…
O plynutí času
Každé ráno, když vycházím z domova, mne provází slunce. Ať už v podobě rozesmáté kuličky, nebo jen v náznaku, v podobě teplého světla, které se klube z oblohy. Plní mne to pocitem pohody a štěstí – nepřeháním, prostě se každé ráno dívám a dívám a pozoruju mraky, abych odhadla, jaký bude den. Trvá to už spoustu let…vlastně tolik, kolik stojí náš dům a bezmála tolik, kolik mají moje dospělé děti. Nikdy mne to nepřestává bavit, protože ani jednou to není stejné a co má taky člověk dělat ráno, když jde na vlak.
A tuhle to přišlo. Ten zvláštní pocit, že můj pohyblivý obrázek cosi jemně narušuje, cosi, co bych přísahala, že tam těch třicet let přece jen nebylo. Vyloučila jsem domy, které se objevily ze dne
na den, silnici, co mi sebrala pěšinku kolem lip i veškeré světové a vesmírné katastrofy, protože
ve zprávách by to bylo J Dnes jsem opět vyšla a opět bádala. A dostavil se AHAefekt, ta chvíle poznání a pochopení, rozuzlení zapeklité situace, chvíle, kdy si jeden oddychne, že to s ním není vlastně tak špatné a zároveň si řekne – no, to to trvalo a že to nepřišlo dřív.
STROMY! Jsou tam stromy! Jsou TAK veliké, že mi ukusují kousky slunce a sahají po něm větvemi. Vyrostly pomalu, nenápadně a tiše, tak jako plyne čas, než se zastaví…
Cesta z města
1. Předpříprava:
- ON stručný popis dne "D" jako hezký výlet za kamarádem a jeho chotí, spojený s grilovačkou a neurčitým popisem činností, kterou mu manžel slíbil - JÁ moje reakce uspokojivá, mírně podezřívavé postranní myšlenky.
- ON doplňující informace v podobě stručného oznámení, že vezeme naši vysloužilou lednici, bez které kamarád nemůže na chatě existovat a bedýnku broskví, na které úpěnlivě čeká - já začínám mít mírné pochybnosti o cestě, zdržuji se však komentářů a slibuji doprovod, zvláště, když znovu slyším grilovačka, zmrzlina, výlet a brzy zpět.
- ON zapůjčuje přívěsný vozík a auto jeho rodičů s tažným zařízením - já začínám brumlat, protože mi dochází realita nadcházejícího gruntování lednice, kterou jsem měla v úmyslu hodit ze skály, v pozdějších hodinách mne přechází dobrá nálada, protože mi manžel oznamuje, že chata je kousek - u Plzně (auto nemá dálniční známku a vozík má cedulku 70km/hod), a také mne přepadají pochybnosti o množství broskví, které manžel míní naložit do auta, protože na můj dotaz, jestli to jeho žena očekává, odpovídá záporně.
2. Den "D":
- ON plán zněl jasně, 7:30 odjezd, po cestě se staví pro měřák na satelit a v 11:00 jsme na místě - JÁ nechci být protivná, tak snídám se psem, šťastně se usmívám a prozpěvuji si, abych zapudila neurčitý pocit strachu v žaludku.
- v 7:40 usedáme do auta, polovička vytahuje mobil a začíná programovat navigaci, JÁ nekomentuji, pozoruji ulici a v duchu se raduji, že psa jsem nechala doma.
- ON 8:50 zapíná navigaci tak hlasitě, aby ji slyšel (na plné koule) a rádio (též), oboje upravuje, protože neslyší ani jedno ani druhé a navíc rádio chrčí. - JÁ se začínám pohupovat zepředu dozadu a žádám, aby vypnul navigaci, protože do Prahy trefí a zapnul ji až tam, kde to nezná a ladím rádio, 8:55, po 100m jízdy, ve chvíli, kdy sahám po navigaci, abych ji hodila z okna, se zdá být vše v pořádku.
3. Jízda:
- Cesta do Prahy je ucpaná, plížíme se okreskami, ON mlčí, promluví až před domem kamaráda s měřákem, kdy mi oznámí, že je hned zpátky.
- JÁ čekám v autě 20 min, pak telefonuji dětem a kamarádkám, aby mi poskytli alibi, pokud ho zabiju. 10:15 opouštíme Prahu, která už začíná být neprůjezdná. Auto nemá klimatizaci, potím se a významně mlčím, ON zapíná navigaci, ale rádio ne, tak dobrý...
- JÁ 10:45 se pokouším prolomit mlčení dotazem, proč už jedeme kolem stejného kulaťáku znovu, totéž opakuji po 10min (kroužíme) a On ječí na navigaci, 10:50 vjíždíme na dálnici a 10:54 sjíždíme na prvním sjezdu, JÁ naivně podotýkám, že na dálnici nesmíme.
- 10:54 - 11:20 jezdíme v bermudském trojúhelníku mezi několika vesnicemi - Hostivice - Jeneč - Bratkov, JÁ chci vystoupit z auta a jet vlakem, ON vyhrožuje mobilu, navigaci, silničářům a hrozí k nebi.
- 11:25 se dožaduji automapy (nemá ji, protože má přece navigaci, pak po něm chci, aby zavolal kamarádovi (nechce, protože tam přece trefíme). 11:30 telefonuje kamarádovi, ale neví, kde jsme a kamarád trefí na svoji chatu pouze od dálnici. 11:40 vybíhám z auta na křižovatce a žádám o pomoc kolemjdoucí, nabíráme směr, mezi tím volá kamarád, že nás jede hledat.
4. Chata:
- 13:30 přijíždíme s doprovodným vozidlem na chatu, jeho žena zírá na bednu broskví a na lednici neb o těchto skutečnostech ji nikdo neinformoval. Oběd proběhne podle plánu, ale kamarád vypadá, že se bojí, co bude až odjedeme. Dále se ukáže, že lednice se k nim prostě nevejde a že měřák, který vezeme, je pro nějakého dalšího kamaráda, který nebere mobil. Čekáme nad kávou, odháníme vosy (sedíme jim zřejmě na hnízdě) a hovor vázne. Kamarád kamaráda se zjevuje v 15:00, hoši odcházejí, my začínáme zavařovat broskve.
- 16:30 se vrací, 17:00 odjíždíme, Jeho žena mává, možná jen hrozí manželovi, ten se snaží usmívat a nemává. Navigace i rádio mlčí, JÁ mlčím a spím a On se snaží obhájit skvělý den a raduje se , že cesta zpět je taaak v pohodě.
21:30 vracíme auto manželovým rodičům, kteří nám již několik hodin střídavě telefonují, jestli se nám něco nestalo a že chtějí jít spát.
23:15 zhasínám lampičku a těším se do práce...
Psí svádění
Nadpis sice jemně zavání erotikou, ale je to spíš pro to, abych nalákala ctěného čtenáře. Nechci totiž dnes psát
o svádění lechtivém (i když bych mohla o nápadech svých psích chlapečků a jejich vynalézavosti, co se týká svádění paničky, fenek i různých zástupných předmětů, vyprávět), ale o tom, co se dá na naše miláčky všechno svádět. Čeština je opravdu neuvěřitelná a vynalézavá, tak můžeme mluvit o psím počasí, počasí pod psa, psotě, psích očích a čumáku,
o tom, že něco visí jak psí ucho nebo ocas, nadáváme do psí boudy a do psí …(no zadní části těla pod ocáskem), zima jak v psírně, máme náladu pod psa, hlad jak pes, děláme psí kusy, pes si od nás ani kůrku nevezme, věci smrdí jak mokrej pes a psí kšíry, něco nám jde pod psa, máme tu lidí jak psů, ostatní se na nás vrhají jak psi, hážou nám věci jak psovi, každej pes jiná ves… no, nejspíš každý z vás přijde ještě na nějaké psovské spojení, které nám čeština umožňuje
a pomáhá nám si tak mnohdy udržet duševní rovnováhu a vyhnout se přitom mnoha slovům, které jsou abecedně uspořádány ve slovníku vulgarizmů. Prostě, kdo chce psa bíti…dál to všichni znáte a mnoho psů, zajícova smrt.
Ale zcela neotřelý a velmi originální popis psího svádění, či svádění na psa, jak bych měla správně věc pojmenovat, vyřkla dnes, cca 16:30, jedna ze tří korpulentních dam před obchodem s potravinami. Znělo to takto:
NEMOHU CVIČIT, PROTOŽE KDYŽ SI LEHNU NA PODLAHU, TAK MÁM IHNED PSA NA SOBĚ!
Zajímavé, lehce zavádějící a možná opravdu spojené s tím sváděním?
Filatelista po sezóně
„Hele, nemáte známku?“ vybafla jsem na osazenstvo nejmenované provozovny, protože místní pošta praskala ve švech pod tíhou pracujícího lidu, který se přihnal od vlaku. „No, nejspíš jo, na co ji chceš?“ „Do sbírky asi…na dopis, mužíček ji po mně chce, prosímprosím…!“ Kamarádka chvíli štrachala v šuplíku a okukovala přihrádky. Pak odněkud vykouzlila obálku s nápisem dopisní známky. „Kolegyně, tu není, ta s nimi hospodaří…hele, nevíš, kolik to stojí?“ „Před dvěma lety byly za 15 kaček, myslím, s Fifinkou.“ Zapátrala jsem v paměti, protože si roky nedopisuju, ale mejluju, skajpuju
a fejsbůkuju. „Taky jsem viděla s Myšpulínem a bylo na nich A místo korunek.“ „To jako fakt?“ Kamarádka očividně neviděla známku ještě déle než já. „Jo!“ pyšním se. A jak lidi poznaj, že je to známka?“ zdržuje provoz. „Jéžiš, no je to malý, hranatý, zubatý a maj to na poště…nedělej zagorku, chechtám se, protože je fajn se stavit za kámoškou, pobavit se a navíc sehnat přesně to, co doma chybí. Kamarádka pomaloučku kouzlí aršík, poskakuje kolem mne a nutí mě hádat, co je na známce za obrázek, že mi dá slevu, když to uhodnu. Kolem se srocuje obecenstvo. „Neblbni, Bobík, svatej Václav nebo ňákej prezident“ snažím se urychlit svá muka. Konečně je aršík na světě. Stojíme nad ním v tichém zadumání. Není tam žádná pohádková postavička ani Zeman, nemá to ani zoubky, není to hranatý, jen to A tam je. Stojíme tam jak dvě blbky. „Fakt je to známka? Vypadá to jak samolepka, dyť je to vlaječka, jak na okno, jen malinká.
A FAKT, samolepka!!!“ Se zájmem prohlížíme tu věc. Dav kolem houstne. Starší osoby i děti nadšeně prohlížejí samolepící vlaječky a chtějí taky. Dnes by se to prodalo i za pade, škoda, že nemáme víc času…
„Fakt dík a pápá!“ Odcházím se známkou-náhražkou a …už se tak nechechtám…ty zoubky mě v dětství bavily
a přiznávám, i to olizování a alba a malý obálky v obchodě se známkami z celého světa a to odlepování z dopisů nad párou z hrnce a vyměňování a dohady, kde jsou ty státečky a kolik je to vlastně peněz a jestli je to cenný nebo šmejd…
…a vlastně mě bavily i ty dopisy
Psí volníčko
Tak trošku mi moje psaní nastartovala jedna poznámka na fejsbůku, když nás ve skupině majitelů ausíků jeden z přítomných páníčků mužského pohlaví nabádal k tomu, abychom vzali pesuny konečně na něco, co je bude bavit a naplňovat, v tomto případě, rozuměj - na obrany.
Opustila jsem zamyšleně počítač a šla za Armisem (AUO též mužského pohlaví), abych se s ním poradila co dál, případně, jakým směrem by se, podle něj, měl ubírat jeho další výcvik. Na můj přímý dotaz, jestli by chtěl zase kousat Ondru (krycí název pro obrany, které jsme také mimochodem zkoušeli) neodpověděl, dalo by se říct, že téměř vyzývavě mlčel. Protože jsem mlčela i já, jeho další reakce odpovídala dotazu „Co mi neseš?“ (otočka a dotyk čumáku do mé ruky) a poté zřejmě uvažoval o druhé nejoblíbenější činnosti „Jdeme ven?“ (výskok na hlavu, na křeslo a let na zahradu provázený jekotem). Pak se vrátil, usedl přede mne a začal mi nabízet různé tríčky, aby něco káplo aspoň za to – tedy, snad by se to dalo považovat za pokus o demonstraci zaujetí dogdancingem. Překážky na agility a slalom byly v té chvíli uklizené, pevně doufám, že by též šel nějakou přeskočit nebo oběhnout, protože právě to dělá sám od sebe a radostně, i když ho nenutím. Trochu déle by nejspíš uvažoval o poslušnosti, kde ho baví (nemyslím, že zcela naplňuje) jen ta část s odměnami
a pochvalou za dobře odvedenou práci, aport a volno před přivoláním. Moc velké poučení mi z těchto psích řádků nevyplynulo, ale i tak:
- milujme je
- vychovávejme a učme je
- starejme se o jejich fyzičku a zdraví
…ale nechtějme po nich, aby naplňovali naše přání a tužby tak, jako to někdy očekáváme
od dětí. Společné lenošení, hry a procházky neuškodí a možná je právě v těchto chvílích uvidíme takové, jací jsou a ne, jakými si je přejeme… zkrátka, dopřejme jim PSÍ VOLNÍČKO… a vlastně i nám
Náš dům je plný dveří…
Možná si řeknete „no, a co?“ a mávnete nad tím rukou, ale prosím, čtěte v klidu dál, příběh se rozvine. Dveře v domě máte tedy nejspíš všichni, na tom se shodneme, jsou ve vašem bytě, domě nebo na chatě, prostě klasika. Naše dveře se ale malinko vymykají. Ani ne vzhledem – procházíme jimi už skoro třicet let, tedy nic moc
na pohled, dřevotříska se smrkovou dýhou, staré kování, rozměr standart a kovové zárubně. To „vymykání“ je v jejich záludnosti, nebojím se říci, jsou to dveře zákeřné. Chovají se nenápadně. Pustí vás do místnosti, poslušně se za vámi zavřou a KŘUP. Zvláštně se zavlní, cvaknou údivem nad tím, že jste jim na to zase skočili a zachovají se stejně, jako masožravá rostlina. Pustí vás dovnitř a ven už ne. Vyčíhnou si tu správnou chvíli, kdy nejvíc uškodí – zavřou vás ve sklepě, když nesvítí žárovka, na WC, když dojde papír a vy pospícháte do práce. Nahé v koupelně nebo na balkónu, ve špajzu těsně před velkým nákupem nebo na vymrzlé chodbě. Vždy jste bez mobilu, bez nápadu a bez pomoci - vždycky jste doma SAMI. Manžel už přijal zásadní opatření. Nakoupil sadu šroubováků a strategicky je rozmístil v domě, já nejspíš vyrobím transparenty, kterými budeme mávat z oken na kolemjdoucí (tedy, pokud se drama odehraje v místnosti s okny), přidali jsme i záchranné balíčky s cereální tyčinkou, žárovkou, termofólií a papírovými kapesníčky.
Budeme teď čekat, co dveře vymyslí, trochu se bojíme odvety…možná najdou, ty potvory, v domě spojence. Dneska mě štípnul čtvrtý schod do palce na pravé noze a nešlo mi otevřít okno v kuchyni…
P.S. Budu-li mít někdy zpoždění na schůzku s vámi, nejspíš jsem někde zavřená a hledám šroubovák … no, spíš jím
tu cereální tyčinku
U pokladny stál…
„Chtěla bych jeden lístek na dnes na čtvrtou.“ Vypravila jsem se po dlouhé době do kina, na film,
o kterém by zcela jistě manžel řekl: “To není, myslím, pohádka pro mne!“ a přepnul by televizi. Stála jsem před tím mladým mužem u pokladny celá rozdychtěná a plna očekávání, protože knižní předloha byla fajn a dílko Tima Burtona je pro mne jasná záruka kvality a zaručený zdroj potěšení.
„Dětský?“ zeptal se s profi úsměvem.
„Vypadám na to?“ zapýřila jsem se a on začal vypadat plaše.
„Máte děti?“ pokusil se nešťastně přeformulovat otázku pro tu blbku (tedy mne), co stála před ním. Začínal mne bavit.
„Mám dvě, už dospělé, děkuji za optání.“ Podívala jsem se na něj povzbudivě. On polknul a zamžikal levým okem.
„Tak tedy 3 vstupenky?“ „Ó ne, díky.“
Oddychl si, že konečně ví počet lístků a naučeně pokračoval: „Máte slevovou kartičku?“ „Ne a vy?“ vybafla jsem a zvědavě čekala na reakci.
„Ne, proč?“ vypadl z role obchodníka a stal se vyděšeným zvířátkem.
„ Proč ne? Není to výhodné?“ pokračovala jsem radostně ve své roli blbky. Vypadal, že vzpomíná, co ho učili na kurzu asertivního jednání a zrychleně dýchal.
„Tedy skvěle, jeden lísteček na čtvrtou bez slevičky a kam to chcetééé?“
MOC jsem ještě chtěla říct, že do kina, ale odolala jsem jasné nahrávce na další veselou výměnu. Stačilo. Spořádaně jsem dokončila svůj výstup, zaplatila a šla se bavit do sálu. Už byl čas a film začínal…
Piano
Od té doby, co tam stojí, je docela zajímavé pozorovat to dění okolo. Piano na Masaryčce, pro neznalé -
na Praze Masarykově nádraží, tomu prostoru dodalo nebývalý šmrnc a přináší kolemjdoucím,
či kolemjedoucím, příjemný zážitek. Hudba, která se proplétá mezi vlaky a prolíná zvuky hlášení, hovory lidí
a vlakových brzd, je čistá romantika v tak rušném prostředí a není cestujícího, který se nezaposlouchá
a neusměje, když je kolem a piano má zrovna pianistu. Já se musím přiznat, že mimo prostředku pro sluchovou pastvu se pro mne stali ti náhodní hudebníci jakýmsi vzorkem pro odpolední pozorování a v tuto chvíli nemám jiné ambice, než se s vámi podělit jejich o výsledek.
Tak tedy: průměrný pianista je mužského pohlaví, obvykle Čech 25 – 30let. Má čepici, batoh
a zmuchlané, nepříliš čisté oblečení. Minimálně absolvent hudební školy nebo konzervatoře. Kouří, možná i pije, ale na hře to není znát. Je šťastný a nestydí se. Někdy má přítelkyni, někdy psa. Je hubený, má tmavé vlasy, pes i přítelkyně ho milují. Jestli čekáte na obvyklé „ponaučení“ z mých „Komentářů
pod psa“, tak už jdu na to…
Matky, dejte děti do hudebních škol. Je jedno, že se nerady myjí a nejspíš to mnohým i zůstane, ale ta radost, kterou ucítíte tam někde dole v břiše, ve chvíli když začnou hrát, je úžasná.
Stejně jako pohled na všechny, kteří se usmějí, když půjdou kolem a uslyší HUDBU…
My, kluci a holky, co spolu čůráme
Kolektivní čůrání spojené s lehkou konverzací jsme provozovali již ve školce, pokračovali jsme na základce, na střední, s kamarádkami, kolegyněmi, dětmi, spolucestujícími, svými psy, zkrátka to není nic, co by průměrný obyvatel naší vlasti za svůj život nepoznal a kdo říká, že ne, zřejmě není člověk oblíbený v kolektivu nebo bydlí na opuštěném ostrově. Zážitky s tímto spojené dáváme k dobru na společenských akcích, když odhodíme kravaty, lehce se nám rozmázne rtěnka a oči zazáří v odlesku sklenek či svící. Mnoho z nás má story velmi pikantní či lehce studuhodné, ano i já jsem stála s kalhotkami u kolen v příkopu, pištěla, protože spodní prádlo, včetně mých nohou, mizelo pod hromadou hlíny a VŠICHNI šli právě kolem …
Včera jsem opět sbírku bizarních zkušeností rozmnožila. Před odchodem z nejmenovaného pracoviště jsem se svěřila jednomu z kolegů, že si potřebuji odskočit, ale netuším, kde se ONO místo nachází. Neměl s tím zvláštní problém, i když prostředí bylo ryze pánské, vzal klíčky z věšáku a zavelel k následování. Potud se situace vyvíjela normálně. Ve chvíli, kdy jsme přišli ke dveřím WC, on odemkl a zaplul dovnitř, jsem trochu zapochybovala o tom, jestli mám zůstat nebo hrdě vejít (fakt se mi už chtělo), ale jeho volání „Tak kde jsi, říkala jsi, že potřebuješ!“ mne popohnalo a představu, že za dveřmi močí do mušle, jsem raději ohodnotila jako nepravděpodobnou. Vběhla jsem tedy do místnosti, vlétla rychle do druhé kabinky a snažila se přes celou situaci přenést. Pokračoval v konverzaci. Trochu to vázlo, protože já ve snaze nic neslyšet a žádné zvuky neprovozovat, jsem se nějak nemohla soustředit. Mluvil o práci, vyptával se na moji, nesedět u toho na míse, řekla bych si – pravý gentleman.
A tak jsem si vzpomněla na to lidské kolektivní čůrání, hodila jsem za hlavu předsudky – jsem prostě kámoš a na genderové předsudky si na tady nehrajem.
Protože teď jsme to zkrátka MY, co spolu čůráme... nádražáci
Mléčný příběh
Tak jsem klusala do práce a těšila jsem se, jak si dám jogurtík a vločky a marmošku a skoro mi kapaly sliny. Vyběhla jsem patro a odemkla kancelář – chuť se ještě znásobila při vybalování síťovky s jídlem, kterou jsem vlekla přes rameno a pak s každým cinknutím lžičky a hrnku při přípravě ranního kávového rituálu. Konečně…na stole voní černý budíček a já mám kolem sebe rozložené vločky, misku, kelímek s jogurtem, lžičku, ovoce a borůvkovou marmeládku (tu já nejraději). Zkrátka jsem na startovní čáře té úúúžasné chvilky na kterou se při hodinové cestě z domova těším. Beru do ruky jogurt a opatrně otevírám víčko – to abych se nepokecala, kdyby to tak trochu pšouklo a vyprsklo, protože to by mi pokazilo tu mňam pohodičku. Nachystám se k oblíbenému olíznutí víčka a…tyjooo CO TO JE??? FUJ divně řídký, FUJ asi zkažený, NO FUJ!!! Takhle jsem si to nepředstavovala. Klušu s tím na WC, vylévám a splachuju a snažím se tam ani nedívat. Přichází kolegyně a já si stěžuju a jak mávám kelímkem a házím ho do koše, tak to vidím – nebylo to vůbec FUJ, protože to byla šlehačka…aby hrom do toho… Smějeme se a ona mi přináší svůj jogurt z lednice. Děkuji, usedám ke stolu a raduju se, raduju, a ona taktně odchází, protože vidí, že už to prostě musím ZAČÍT JÍST. Opatrně otevírám víčko a …FUJFUJFUJ, kouká na mne plíseň a já tluču hlavou o stůl a hroutím se a téměř pláču a pak se proberu – právě jsem přišla na to, že ještě víc fajn, než kelímek jogurtu bylo to vlastně těšeníčko a pak taky to, že jsem dostala skvělý dárek od kolegyně – jogurt, který určitě miluje stejně jako já nebo skoro stejně, protože jinak by ho přece neměla v zásobě.
A to moje oblíbené ponaučení na konec? No, možná nebrečet na rozlitým mlékem ( v jakémkoliv skupenství) 
P. S. Jdu ulovit čokoládičku 
Omluvička
Tak jsem dnes dostala do mejlu upozornění, že jsem půl roku nic neudělala pro to, abych tě, milý čtenáři, pobavila či rozveselila. Ójeeee, to to uteklo ani nevím jak. Stydím se, milý čtenáři a slibuji, že brzy vše napravím. A možná tě i překvapím :) Mému chlupatému miláčkovi přibývají léta ( i mně, bohužel), a protože agility nelze dělat do sta psích let, začínám myslet na ŠTĚŇÁTKO!!! Ale potichoučku, to abych nevyplašila svoji polovičku, která si myslí, že naše rodinné uspořádání my dva a pes je konečné...
Tak zatím papa, jdu krmit. Oba. Ten první dostane topinku s česnekem a ten druhý vývar z vepřových nožiček s kouskem zeleninky, doplněný lákavými kousky další vydatné a výživné stravy. Tak schválně, jestlipak uhodnete kdo je kdo??? :D